Když se mě někdo ptá, jak jsem začal sbírat umění, čeká většinou nějaký velký příběh. Pravda je mnohem prostší – a možná právě proto důležitější.

Na začátku nebyla žádná velká vize ani ambice stát se sběratelem. Byla rekonstrukce domu. Dokončovali jsme tehdy bydlení a architekt přišel s tím, že by bylo dobré umístit do prostoru nějaké umělecké dílo. Do té doby jsem měl k výtvarnému umění spíš neutrální vztah. Nebyl jsem sběratel, ani znalec. Byl jsem člověk, který si zařizoval dům.

Když se mluví o sbírání umění, většinou se mluví o úspěších — o objevech, o skvělých akvizicích, o momentech, kdy intuice zafunguje naprosto přesně. Jenže pokud mám být upřímný, sběratelství je ze stejné části i o chybách. A některé z nich jsou drahé.

Nemyslím tím nutně finančně. Ty nejdražší chyby jsou ty, které vás něco naučí o vás samotných.