Jak to začalo

Když se mě někdo ptá, jak jsem začal sbírat umění, čeká většinou nějaký velký příběh. Pravda je mnohem prostší – a možná právě proto důležitější.

Na začátku nebyla žádná velká vize ani ambice stát se sběratelem. Byla rekonstrukce domu. Dokončovali jsme tehdy bydlení a architekt přišel s tím, že by bylo dobré umístit do prostoru nějaké umělecké dílo. Do té doby jsem měl k výtvarnému umění spíš neutrální vztah. Nebyl jsem sběratel, ani znalec. Byl jsem člověk, který si zařizoval dům.

Šli jsme tedy na aukci. A tam jsem koupil první dvě věci – sochu a obraz. V tu chvíli jsem to nevnímal jako začátek sbírky. Bylo to spíš rozhodnutí „něco někam dát“. Dnes zpětně vím, že to byl moment, který všechno odstartoval.

Zásadní nebyl samotný nákup, ale to, co následovalo potom. Najednou jsem zjistil, že mě to zajímá. Že chci vědět, kdo to vytvořil, proč to vytvořil, co tím myslel. A hlavně – že mě začínají zajímat lidé kolem umění. Umělci, kurátoři, galeristé. Ten svět se mi postupně otevíral.

Sběratelství pro mě nikdy nebylo jen o objektech. Vždycky to bylo o vztazích a příbězích. Když dnes držím nějaké dílo, často přesně vím, v jaké fázi života ho autor vytvořil, co řešil, co pro něj bylo důležité. A to je něco, co z obyčejného „předmětu“ dělá živou věc.

Postupně se z nahodilých nákupů stala vědomá činnost. Začal jsem přemýšlet, co vlastně chci sbírat. Jaký má moje sbírka smysl. Uvědomil jsem si, že mě nejvíc přitahuje současné umění – živé, aktuální, často nehotové, hledající. Umění, které vzniká tady a teď.

S tím přišla i určitá zodpovědnost. Když kupujete díla žijících autorů, nejde jen o vás. V určitém smyslu vstupujete do jejich života. Pomáháte jim pokračovat v práci. Dáváte jim důvěru. A to je závazek.

Nebudu si nic nalhávat – ve sběratelství je vždycky i kus ega. Touha vlastnit něco jedinečného, být tím, kdo „to objevil“. Ale pokud u toho zůstanete, je to málo. Postupem času jsem začal přemýšlet víc v širším kontextu. Co po mně zůstane? Jakou hodnotu má sbírka pro ostatní?

Dnes to vnímám tak, že sbírání umění není jen soukromá záležitost. Je to určitá forma služby. Kultuře, společnosti, budoucnosti. Když vytvoříte kvalitní sbírku, měla by jednou přesáhnout vás samotné.

Když se ohlédnu zpátky, začalo to vlastně velmi nevinně. Jedním rozhodnutím v rámci rekonstrukce domu. Ale možná právě to je na tom to nejzajímavější – velké věci často nezačínají velkými plány. Začínají zvědavostí.

A ta, když ji člověk následuje dostatečně dlouho, ho může dovést mnohem dál, než původně čekal.